BUCK Ze Ztracené Zahrady
Ze života
Od Jany a Báčkaautor: Buck
4.11.2007
Dobrý den a ahoj všem,
dnes jsem se Vám rozhodl napsat e-mail já, protože paňucha by mě určitě jenom pomluvila. Proč Vám vlastně píšu.
Včera paničku na cvičáku přemlouvali, že máme pěknou poslušnost a ať se zkusíme v Tlučné přihlásit na BH. Paničce se vůbec nechtělo, vymlouvala se,
že nemáme natrénováno, nikdy jsme tam nebyli, že to zkusíme jindy a navíc prý zlobím. No já snad špatně slyším!? Zlobím? Já? Tak jsem jim předvedl,
jak pěkně jsem si paničku vycvičil a společnými silami jsme ji přesvědčili, že na to máme.
A tak jsme dnes mezi prvními dorazili na cvičák ZKO v Tlučné. Panička se šla nahlásit a zjistit, co a jak, a mě "chudinku" zatím zavřela do boxu.
Naštěstí pro ni to nebylo nadlouho. Pak jsme několikrát obešli cvičák, prý ať se s ním seznámím. Pche. Schválně jsem předváděl vzorného pejska,
aby všichni okolo viděli, jak ta moje paňucha přehání. Jóó, vyšlo tóó!!! Konečně mě pustila z vodítka, abych se znovu vyvenčil. Už se můžu jít
seznámit s těma srnkama na poli. A hele, co to cítím, že by koně?? (pozn. prý jsou na statku někde mezi Vochovem a Kozolupy). A vůbec, panička
na mě přece ráda píská a volá, tak co, já to jdu prozkoumat.
Upřímně, asi jsem to přehnal. Panička už prý byla celá vyděšená a se zahájením zkoušek se čekalo, až mě najde (pozn. zmizel skoro na 3/4 hodiny!),
ale uznejte, já přece musím prozkoumat, kde to jsme, néé?! Snažil jsem se jí to vynahradit a nechat se ukázkově přezkoušet v provozu a co myslíte,
že z toho bylo? Nic, zase mě zavřela do boxu! Ani papáčky už mi nedala! To se mě dotklo. No jen počkej, však ty ještě uvidíš...
Zkoušku jsme prý nakonec udělali, ale panička mi řekla, že jsem vrták a že prý se bojím, protože jsem na tak dlouho utekl. Tak Vám řeknu, že někdy
nevím, co ta panička vlastně chce.
Buck ze Ztracené zahrady (Jidášek)
13.10.2008
Ahoj Dominiko,
utekl jsem paničce nahoru a jdu Ti napsat maila, co si na mě tuhle vymyslila:
Minule na cvičáku, když se kamarádi podivovali, proč musíme domů přes Vodní Újezd (ze Stoda trochu z ruky) a navíc pěšky, jsem pojal podezření,
že na mě zase něco chystá. No bodejť, mám pravdu! Usmyslela si, že půjdeme pochod "Smyčku Radbuzy". Zkoušel jsem jí to vymluvit, na co kvůli tomu jezdit
až do Staňkova. Řeka nám teče pod zahradou a taky nechci být jenom na vodítku, když můžu běhat po loukách s kamarádama a závodit s autama. Nic nepomáhalo.
Možná jsem neměl zmiňovat ty auta, nevím, ale nezabralo ani to, že v sobotu byla hrozná mlha. Skorem jsem si neviděl na tlapky. A v tom mám jako vstát a
někam se trmácet, když Matýsek mi zrovna krásně hřeje bříško? Ovšem panička si říct nedala. Naložila mě do auta a jelo se. Cestou mi slibovala, že teda
aspoň zváží kratší trasu. Hmm, to určitě; bude to jako vždycky. Taky že jo, přihlásila nás na "25".
Procházka se mi nakonec líbila, i když ta moje paňucha, věrna své povaze, ji o několik kilometrů protáhla. Přece se tam prý kvůli jednomu kopci nebudeme
vracet, ale jak já jí znám, zazmatkovala a šla jinudy, to ona umí:-). I když, abych jí nekřivdil, vlastní značení pochodu tam bylo taky. Na druhé kontrole
si na nás dovoloval nějakej otřesnej labík, tak jsem na něj zavrčel, aby pochopil, že se mnou nejsou žádný žerty a víc už si ho nevšímal. Vychutnával jsem
si totiž pochvaly a obdiv lidí, jakej jsem vzornej, pohodovej a kráásnej pejsek, heč. Od paničky jsem za odměnu dostal buřta a kousek cesty jsem mohl
běhat bez vodítka! Taky jsem dostal diplom, akorát nevím, proč je tam napsáno jenom 26 km, když na lístečku jich bylo 25 a my jich ušli třicet.
Druhý den jsme měli jít na hájovnu, do Hoříkovic a Týnce roznášet takový divný modrý obdélníčky. Druhá panička má naštěští rozum a prohlásila, že deset
kiláků pěšky nejde. Pokud chce moje panička asistenci, ať veme auto. Huráá, vyšlo tóó! Zůstávám doma s páníčkem. Ještě to sice neví, ale bude mě nosit
po zahradě!
Jidášek
květen 2008
Co říct k téhle fotce. Je to trest za to, že jsem si vzal ze stolu bez dovolení sušenku. Skoro čtvrt hodiny jsem se nesměl ani pohnout a maso (mojí večeři) si vzít. Celkem vzato jsem ale dopadl ještě dobře. Matýsek se napil jejího kafe, ani utéct nestihl, letěl ze stolu jak namydlenej blesk a týden se k paničce nesměl přiblížit.
Šumava 2008 - Modrava, Březník
Víc jak polovina cesty vedla do kopce. Niki se mě ze začátku snažila předbíhat, ale nedal jsem se a brzy jí to přešlo. Ke konci už jsme na ní museli pořád čekat. Cestou jsme viděli přírodu překrásnou (Cikánské slatě, Luzenské údolí u Březníku), ale i smutnou (kůrovcem a nějakým Kyrilem zničené lesy). Panička si tuhle štreku zkombinovala ze dvou doporučených vycházek. Její délku a náročnost nám pro jistotu řekla, až když jsme šlapali. Nicméně já nelituji ani toho, že jsem musel být celou cestu na vodítku (I. zóna NP Šumava). Jedním slovem - nádhera.